Boží architekt
„Barcelona: Such a beautiful horizon, like a jewel in the sun,“ zpíval ve slavném hitu o katalánské metropoli Freddie Mercury a Montserrat Caballé. Horizont města definuje katedrála Sagrada Família architekta Antonia Gaudího stejně výrazně, jako newyorské panorama dotváří Empire State Building a pařížskému dominuje Eiffelovka. Poslední architektův projekt, který se začal stavět již v roce 1882 a jehož dokončení brzdily rozmanité historické, politické a ekonomické důvody, je konečně hotov. Španělsko letošek vyhlásilo Rokem Gaudího.
Text: Roman Zvarič
Foto: GETTY IMAGES, FUNDACIÓ JUNTA CONSTRUCTORA DEL TEMPLE EXPIATORI DE LA SAGRADA FAMÍLIA
Sagrada Família, po řadu desetiletí nejslavnější nedokončená stavba světa, se zbavuje jeřábů, které se kolem katedrály tyčily déle než století. Ve středu 10. června, v den 100. výročí Gaudího úmrtí, svatostánek navštívil papež Lev XIV. a během mše požehnal nedávno vztyčenou Věž Ježíše Krista. Konstrukce korunovaná obřím čtyřramenným křížem pokrytým bílými keramickými dlaždičkami, které mají podle architektova přání zářit ve dne i v noci, je poslední, osmnáctou věží katedrály – tucet z nich je zasvěcen apoštolům, čtyři evangelistům a jedna Panně Marii.
Blázen nebo génius
Antoni Gaudí narozený v roce 1852 je považován za otce katalánského modernismu – španělské odnože secese. Již v dětství si všiml a poznamenal do deníku, že „v přírodě neexistují žádné pravé úhly ani přímé linie“. Tento fakt se snažil replikovat při studiu architektury a ve svých raných návrzích hojně využíval křivky a motivy rostlin. Když promoval na Barcelona Technical School of Architecture, ředitel univerzity mu diplom předával se slovy: „Tento muž je buď blázen, nebo génius. Časem se ukáže.“ Gaudí byl obojím – a navíc mimořádně šikovným řemeslníkem i zdatným samoukem v oblasti stavebního inženýrství.
Jeho tvorbu lze poměrně přehledně rozdělit do tří období. Během rané etapy v 80. letech 19. století, známé jako orientalistická, hltal knihy s vyobrazením egyptských, indických a perských staveb a zapisoval si bezpočet postřehů o granadské Alhambře, jednom z nejlépe dochovaných paláců islámského světa. Toto období, kam patří mj. dům Casa Vicens, Güell Pavilions a Palau (palác) Güell v Barceloně nebo vila El Capricho v Comillas, charakterizují maurské oblouky kombinované s keramickými obklady a režným zdivem.
Neogotika i organické přírodní tvary
Do obecných představ o Gaudího architektuře už o něco hůře zapadají díla z následujícího neogotického období. Jejich styl vychází z architektovy touhy stavět podle ideálů a forem gotické architektury a zároveň je zdokonalovat. Výsledkem jsou stavby spojující přírodní formy s kamennými konstrukcemi a často s prvky připomínajícími hrady. Jedna z nich, Biskupský palác v Astorze, je dokonce obklopena vodním příkopem. Mezi další zakázky z této doby patří tereziánská kolej Col·legi de les Teresianes a vila Torre Bellesguard na okraji Barcelony, obchodní a obytný dům Casa Botines v Leónu nebo vinařský komplex Bodegues Güell v Sitges – všechny nepříliš známé.
Na přelomu 19. a 20. století se Gaudího styl opět proměnil a výrazné islámské odkazy jeho raných děl ustoupily plynulejším, přírodním formám. Stavby, které nejvýrazněji ztělesňují architektův proslulý rukopis, vznikly právě během tohoto závěrečného, naturalistického období. Světoznámé městské domy Casa Calvet, Casa Batlló, Casa Milà a samozřejmě Park Güell v Barceloně jsou ovlivněné neogotikou i organickými křivkami.
Tato mistrovská díla upevnila Gaudího postavení nejen jako průkopníka katalánského modernismu, ale také coby svébytného génia. Jeho stavby dnes vynikají mezi úhlednými barcelonskými bloky známými jako cuadras v pravidelné městské síti, která se výrazně liší od spletitých ulic řady jiných evropských metropolí.
Můj klient nespěchá
Stavba katedrály Sagrada Família začala v roce 1882 pod vedením architekta Francisca de Paula del Villara, který připravil návrh v novogotickém stylu. O necelý rok později projekt převzal tehdy třicetiletý Gaudí a zcela jej přepracoval. Za největší Boží výtvor považoval přírodu a navrhl chrám, jehož interiér by se více než tradičnímu svatostánku vytvořenému člověkem podobal lesu, se sloupy rozvětvujícími se jako stromy a tvary obvyklými v krajině.
Původně se zavázal stavbu dokončit do deseti let. Po zbytek života pak tento odhad neustále prodlužoval a s odkazem na Boha prohlašoval: „Můj klient nespěchá.“ Když v roce 1926 zemřel na následky zranění po srážce s tramvají a byl pohřben v kryptě katedrály, kde odpočívá dodnes, od zahájení stavby uběhlo 44 let a dokončena byla pouhá čtvrtina díla.
V období po architektově smrti se projekt zastavil. Nejprve občanská a poté druhá světová válka znemožnily další práce, a navíc anarchistické bojůvky zničily většinu návrhů a modelů, které po sobě Gaudí zanechal. Stavba se znovu rozběhla až v 50. letech, kdy nová generace architektů, inženýrů a řemeslníků rekonstruovala Gaudího záměry podle zbylých sádrových modelů a vzpomínek.
Financováno turisty
Po znovuobnovení prací byla Sagrada Família zcela závislá na darech veřejnosti. V posledních desetiletích to však změnil cestovní ruch a stavba začala být téměř výhradně financována ze vstupného do nedokončeného, avšak již přístupného chrámu. V roce 2025 přivítal rekordních 4,87 milionu návštěvníků, kteří zaplatili celkem 134,5 milionu eur.
Uvnitř katedrály se mírně nakloněné sloupy z čediče, žuly a pískovce skutečně rozvětvují jako stromy a vytvářejí konstrukční les, který komplex podpírá a rozkládá hmotnost jeho horních částí. Světlo proudí dovnitř vitrážovými okny, přičemž ráno převažují modré a zelené odstíny, při západu slunce zase zlatavé tóny. Pro Gaudího byla právě hra světla tím, co proměňuje běžný prostor v něco posvátného. Vnější kupole vpouští světlo dovnitř a vnitřní kupole je následně filtruje skrze otvory. Světelné obrazce se s pohybem slunce neustále mění, a dotvářejí tak architektonický jazyk, který oslovuje smysly, paměť i představivost.
Geniální Gaudí zde vytvořil dílo plné metafor, které skutečně promlouvá. Obzvlášť velkou pozornost věnoval detailům na špičkách věží, přičemž na otázku, proč si s nimi dává takovou práci, když je stejně nikdo neuvidí zblízka, údajně odpověděl: „Uvidí je andělé.“
Žil na staveništi
V době kolem Gaudího náhlé smrti se na evropské architektonické scéně objevila řada nových myšlenek a směrů. V roce 1919 Walter Gropius založil Bauhaus. Le Corbusier v roce 1923 vydal své zásadní dílo Vers une Architecture. O dva roky později velká Mezinárodní výstava moderní uměleckoprůmyslové výroby v Paříži představila styl art deco. A v roce 1929 Ludwig Mies van der Rohe (mimochodem v téže době dohlížel na stavbu brněnské vily Tugendhat, pod kterou je též podepsán) ohromil přímo v Barceloně na Světové výstavě laickou i odbornou veřejnost svým slavným pavilonem. V porovnání s jeho jednoduchou mřížkovou strukturou podle hesla méně je někdy více a velkoformátovým prosklením působí Gaudího fantaskní výtvory jako z jiné planety. Všechny tyto myšlenky byly zakořeněny ve společenských otřesech způsobených první světovou válkou a souvisely s rychlým nástupem modernity.
Gaudí však vůči těmto vlivům zůstával imunní. Z technického hlediska byl mimořádně inovativní a používal nové materiály, nicméně na filozofické úrovni se obracel o celá staletí zpět. Zatímco ostatní architekti přijímali věk strojů, on ztělesňoval – a na projektu Sagrada Família se pokoušel oživit – středověký způsob stavění. Věřil, že katedrála by neměla být pouhou stavbou, kterou zhmotní dělníci na základě architektova návrhu. Ve středověku bývaly svatostánky dílem řemeslných stavitelů, kteří je navrhovali a stavěli za pochodu. O Gaudího víře v tento přístup svědčí fakt, že používal spíše modely než výkresy, často improvizoval a posledních čtrnáct let svého života žil přímo na staveništi. Podle pamětníků působil dojmem, jako by chtěl celou Sagradu Famílii postavit vlastníma rukama.
Průkopník biomimetiky
Na hlavní fázi dokončovacích prací na katedrále koncem minulého století se výrazně podílelo počítačové 3D modelování, které oživilo zájem o Gaudího tvorbu mezi nastupující generací technicky zaměřených architektů. Například Zaha Hadid považovala jeho závěsné modely za předchůdce parametrického projektování. V roce 1992 přišlo skvělé PR pro Barcelonu, a tudíž i pro Gaudího odkaz, v podobě olympijských her, po nichž výrazně vzrostl počet návštěvníků města. Od té doby jeho vliv na současnou architekturu stoupá a za svůj vzor jej považuje mj. Santiago Calatrava nebo Javier Senosiain.
Velká část Gaudího díla vznikala bez materiálů dnes běžně používaných, jako je například železobeton a konstrukční ocel. Přesto dokázal vytvořit stabilní systémy pomocí parabolické geometrie a kamenných konstrukcí. Používal recyklované kovové prvky a předjímal tím pozdější technologické postupy. Byl průkopníkem biomimetiky (napodobování přírody v inženýrství), která v současnosti zažívá renesanci. Zkrátka dokázal být současně pozadu za svou dobou i daleko napřed.
Svatý Antoni
Gaudí je autorem sedmnácti staveb, které španělské ministerstvo kultury prohlásilo za umělecké a historické památky kulturního významu. Sedm z nich navíc figuruje na seznamu UNESCO. Sagrada Família se po dokončení Věže Ježíše Krista stala nejvyšší katedrálou na světě (172,5 m), přičemž se mohla tyčit ještě výš, avšak architekt si přál, aby zůstala pod úrovní nedalekého kopce Montjuïc: „Protože žádné lidské dílo by se nemělo snažit překonat dílo Páně.“
Antoni Gaudí, již za svého života přezdívaný Boží architekt, se pravděpodobně stane prvním zástupcem své profese, kterého Vatikán svatořečí. Papež již schválil dekret označující ho za ctihodného, což je mezistupeň na cestě k tomu, aby byl kandidát na svatost katolickou církví oficiálně kanonizován.