Maximilián Colloredo-Mansfeld: Moje vnoučata už nikoho šlechtickým původem neohromí

Maximilián Colloredo-Mansfeld je potomkem rodu, jehož historie se dá vysledovat až do počátku jedenáctého století. Pro život mladého muže to znamená mnohé. Už v mládí mu vštěpovali hodnotu peněz, takže na kapesné mohl zapomenout, ale dostal příležitost vydělat si. Dnes mu naopak jeho jméno pomáhá s důvěryhodností, o kterou nemusí moc bojovat. A do budoucna na něm leží závazek zanechat věci v lepším stavu, než v jakém je převzal. Profesně se věnuje zejména umění, na nějž zaměřil i svá studia. Svými znalostmi pomáhá rodině, která v Česku léta bojuje o restituci uměleckých sbírek. Obchod s uměleckými předměty ale není nic pro něj. „Myslím, že u bran tohoto světa by mělo být nějaké varování pro ty, kteří do něj chtějí vstoupit, že to není tak hezké, přátelské a čisté, jak si někdy představujeme,“ říká.

Text: David Mařík
Foto: Daniel Hromada

Bývaly doby, alespoň podle literatury, kdy bylo pod úroveň šlechtice zabývat se něčím tak přízemním, jak jsou peníze. Jaký k nim máte vztah vy?

My o penězích uvažujeme ve velmi dlouhém horizontu. A povědomí o jejich hodnotě nám je vštěpováno už od raného věku. Myslím, že nějaké peníze máme právě proto, že známe jejich hodnotu. Často se stává, že jedna generace má to štěstí a hodně vydělá, takže následující generace vede velmi pohodlný život. Jenže ztratí přesnou představu o hodnotě peněz. Proto velká část rodin, které získají velké jmění, zase zchudne během tří generací. My například jezdíme v docela omšelých, ale samozřejmě funkčních autech. Máme audi z roku 2009 nebo land rover z roku 2008, protože na tom nezáleží. Důležité je, aby člověk neměl s penězi starosti, ale aby je také zbytečně neutrácel.

Když jste zmínil, že je vám v rodině vštepováno povědomí o hodnotě peněz od mala, jakou to má podobu?

Když jsem chodil do školy, dostávaly všechny děti v mé třídě ve Švédsku každý týden nějaké kapesné. Řekl jsem tátovi, že chci také kapesné. A on odpověděl: To ti nedám, ale můžu ti dát kontakt na mého kamaráda, který chce prodat svá plnicí pera. Tak jsem šel za tím kamarádem a od dvanácti let jsem přes internet prodával sběratelská pera a vinylové desky. To bylo skvělé, protože pak jsem měl vlastní peníze a pochopil jsem jejich hodnotu. Donutilo mě to už od útlého věku přemýšlet o tom, jak je využívat rozumně a rozdělovat je do různých oblastí svého zájmu.

Přípravu na profesní život jste začínal ve Švédsku studiem lesnictví, nakonec jste ale vystudoval v Praze management kultury. Čím vás tak přitahuje umění, že jste se mu rozhodl věnovat?

Souvisí to s historií, kterou umění má. V lesnictví vidíte historii jen tehdy, když pokácíte strom a objeví se letokruhy. V umění každý obraz vypráví příběh. A my máme spoustu obrazů s motivem velkých činů našich předků, například z bitev, které vybojovali. Tohle spojení s historií v žádném jiném předmětu nenajdete. Moje rozhodnutí ale mělo i praktickou stránku. Stále totiž pokračuje soudní řízení o restituci našich uměleckých sbírek v Česku. Zjistil jsem, že právě tady mohu rodině pomoci nejvíc.

Když necháme stranou magnet v podobě rodových sbírek, jsou Praha a střední Čechy tím správným místem k životu pro mladého podnikatele v umění?

Praha je malá, ale úžasná. Mimo jiné je tu snadné udělat první krok a začít s lidmi spolupracovat. Češi jsou velmi otevření a rádi si vyslechnou nápady. Myslím, že čeští podnikatelé si vždycky najdou čas na schůzku. Málokdy se mi stane, že by mi řekli ne.

To není běžné ve zbytku světa, kde se pohybujete?

Například v Rakousku, kde je naše jméno také známé, to je o dost těžší. Lidé si tam více drží odstup nebo se více bojí změn. Z mé zkušenosti jsou Češi ke změnám otevřenější a jsou flexibilnější, alespoň co se týče podnikání.

Obchod s uměním a starožitnosti jste si vyzkoušel během vysokoškolských studií, kdy jste po internetu prodával část rodové sbírky designových předmětů. Jakou zkušenost jste si z toho odnesl?

Bylo to v době, kdy jsem bydlel v Opočně a prováděl archivní výzkum pro rodinný soudní spor. Potřeboval jsem i nějakou výdělečnou práci, tak jsem začal prodávat kolekci starších designových předmětů z dědictví po kmotrovi a také staré kusy nábytku, které jsem renovoval. Naučil jsem se, že je to velmi náročné a člověk potřebuje hodně trpělivosti, aby něco sám rozjel, ať už jde o otevření zmrzlinárny, prodej nábytku, nebo založení online platformy pro umění. Dnes se často dočteme o tom, jak společnosti zabývající se umělou inteligencí dosáhly úspěchu prakticky přes noc. Tak to ale není. Jsou to roky práce bez výdělku a člověk musí vydržet, aby se dostal k té zelenější trávě na druhé straně. Trpělivost je ta největší lekce. Zároveň jsem pochopil, že člověk musí mít rád to, co dělá, jinak docela rychle vyhoří.

Jak pokračuje váš současný projekt Kollektor, který propojuje majitele uměleckých děl s galeriemi a muzei?

Jde to výborně. Nyní se k nám připojila Princetonská univerzita, která má pozoruhodné muzeum. Velké univerzity ve Spojených státech obvykle provozují vlastní muzea, která jsou pro ilustraci velikostí i rozpočtem podobná velkým pražským muzeím. V mnoha případech mají dokonce ještě větší rozpočet. Ze zapojení Princetonské univerzity máme velkou radost. Také jednáme s organizátory putovních výstav o spolupráci a o tom, že bychom s nimi pořádali turné určitých výstav po celých Spojených státech. Oni by poskytli logistickou podporu a my bychom zapojili sběratele, aby tímto způsobem představili své sbírky napříč Amerikou.

Kolik máte celkem účastníků z řad vystavovatelů a kolik jich je na straně sběratelů?

Sběratelů je v tuto chvíli kolem dvaceti z několika evropských zemí. Jsme poměrně vybíraví, protože sbírky musí mít kvalitu, která by mohla zaujmout muzea, ať už se jedná o staré mistry, nebo současné umění. Na druhé straně teď spolupracujeme se sedmi muzei. Tady jsme stále ve fázi získávání zpětné vazby, abychom pro ně náš produkt připravili co nejlépe. Takže náš přístup je takový, že když přibereme muzeum, vedeme s ním pak aktivní jednání, ukážeme, jak naše platforma funguje, ale také předvedeme sbírky, které máme v nabídce. Jdeme takto krok za krokem, což je poměrně zdlouhavé, ale z našeho pohledu účelné.

Jde o slibný byznysový projekt do budoucna, nebo spíše o veřejnou službu, jak dostat soukromé umělecké sbírky k masám?

Řekl bych, že obojí. Časy se mění a platforma, jako je Kollektor, bude stále více potřebná. Dojde k přechodu majetků z generace na generaci a ta mladší je mnohem otevřenější ohledně toho, co má ve své sbírce. Ty předchozí díla tradičně raději skrývaly. U nastupující generace je patrná chuť více sbírky využívat jako nástroj k navazování kontaktů a rozšiřování svého dosahu prostřednictvím muzeí a dalších sběratelů. Pokud jde o muzea a galerie, pozorujeme výrazný pokles financování kultury. To má dominový efekt na kurátorské týmy. Jejich úkolem je vědět, kde se jaké dílo nachází, kdo má soukromé sbírky a co obsahují. Jsou vysíláni na výjezdy placené muzeem, aby si soukromé sbírky v různých zemích prohlédli. Jenže s úbytkem financí se tyto výjezdy stále více omezují, což bude pro příští generaci kurátorů znamenat velkou mezeru ve znalostech. Naše platforma je odpovědí na tyto změny, tedy jak na generační obměnu kurátorů, tak na generační obměnu sběratelů. Možná jsme o pár let napřed, ale čas máme.

Časy se mění a platforma, jako je Kollektor, bude stále více potřebná. Dojde k přechodu majetků z generace na generaci a ta mladší je mnohem otevřenější ohledně toho, co má ve své sbírce. Ty předchozí díla tradičně raději skrývaly. U nastupující generace je patrná chuť více sbírky využívat jako nástroj k navazování kontaktů

Kde jste na nápad vytvořit Kollektor přišel?

Když jsem začal studovat, jeli jsme na univerzitní exkurzi do Rudolfina a já se tam ptal, jak vlastně hledají díla, která vystavují. Tehdejší ředitel Rudolfina odpověděl, že je to opravdu těžké a je to tak trochu detektivní práce. Někdy může trvat pár dní, jindy pár měsíců, než se podaří konkrétní dílo najít a získat kontakt na sběratele. Přišlo mi to docela divné. Pak jsem začal spravovat naši vlastní sbírku a do schránky mi přišel dopis s žádostí o zapůjčení obrazu na výstavu. Byl to hodně staromódní způsob v době, kdy mám mobil, e-mail a spoustu dalších komunikačních aplikací. Řekl jsem si, že tady je prostor něco zlepšit. Během doby, kdy jsem renovoval a prodával starý nábytek, jsem začal rozvíjet představu o Kollektoru. Tehdy to bylo opravdu těžké, protože lidé neměli přístup k takovým nástrojům umělé inteligence jako dnes. Musel jsem promyslet celý proces a navrhnout, jak to bude vypadat. První verze byla naprostá katastrofa. Ale pak se k projektu připojil technicky brilantní spoluzakladatel Daniel Hausner, který mi pomohl právě s technickou stránkou. Jde-li o majetek takové hodnoty, jako jsou umělecké sbírky, je mimo jiné zásadní, aby byla taková platforma velmi bezpečná.

Pracujete v současnosti na nějakých dalších byznysových projektech ve světě umění?

V tuto chvíli se soustředím na rozvíjení Kollektoru, aby z něj vznikla nejlepší možná platforma.

Jaký byl váš dosud nejlepší obchod s uměním?

Víte, mým cílem není prodávat umění, ale vystavovat ho. Takže mi největší radost přinášejí výstavy a jejich příprava. Například pro jednoho z mých přátel, Tomáše Kurečku, jsem uspořádal výstavu a podařilo se mi i prodat jeden z jeho obrazů. To bylo velmi potěšující.

A vaše nejhorší zkušenost v tomto byznysu?

Zkusil jsem se trochu věnovat obchodu s obrazy, ale rychle jsem zjistil, že to není pro mě. Je v tom dost lží a ten proces není moc transparentní. Myslím, že u bran tohoto světa by mělo být nějaké varování pro ty, kteří do něj chtějí vstoupit, že to není tak hezké, přátelské a čisté, jak si někdy přejeme nebo jak si představujeme.

Jsou hlavním problémem padělky?

Padělky jsou podle mě největším problémem u uměleckých děl střední cenové kategorie, tedy zhruba do 100 tisíc eur. V tomto segmentu totiž není k dispozici tolik odborníků ani odborných znalostí jako v případě děl nejvyšší kvality. U nich se před prodejem provádí spousta výzkumu. Pak ale záleží na tom, zda dotyčným odborníkům věříte nebo ne. Je tu kauza obrazu Leonarda da Vinciho, který se prodal za 450 milionů dolarů, a nyní se zdá, že není od da Vinciho. Stejné je to i v naší sbírce. Podle našeho inventárního seznamu máme da Vinciho nebo třeba Rafaela. Možná to tak je, ale záleží na tom, který odborník řekne: Ano, je to on. Mění se to s rozvojem technologií, s nimiž získáváme nástroje, které nám umožňují díla skutečně ověřit. Máme například mikroskopické analyzátory barev, které dokážou určit stáří barvy nebo to, zda jde o stejnou značku, jakou autor používal. Prostor pro padělky se zužuje, ale to platí jen v případě, že má umělecké dílo dostatečnou hodnotu, aby se takové nákladné testy a odborný výzkum provedly. Myslím si, že padělky jsou důvod, proč je i v České republice tak populární současné umění. Máte takřka stoprocentní jistotu, že nejde o padělek. Ten, kdo to namaloval, je přímo tady.

Doporučil byste umění jako investici laikovi?

Podle mě je to skvělá investice, pokud to dílo opravdu milujete. Většina sběratelů, se kterými mluvím, chápe, že alespoň v případě současného umění je to stejné jako být rizikovým investorem. Nakonec u jednoho z deseti, nebo spíše u jednoho ze stovky umělců hodnota stoupne a zvýší se třeba desetkrát, ale u těch zbylých ne. Takže jediná jistá návratnost, kterou získáte, je radost z díla, a proto ho musíte milovat. Jednou ho možná budete moci prodat za více peněz, ale neměli byste ho kupovat s myšlenkou, že přinese lepší zhodnocení než akcie. Bezpečnou investicí jsou takzvaní blue chip malíři, velká jména, u kterých je docela jisté, že si svou hodnotu minimálně udrží. Ale jinak umění nevidím jako investici srovnatelnou třeba s cennými papíry.

Jaký máte sám vztah k investování? Baví vás?

Mám nějaké akcie, a ano, baví mě to. Rád zkoumám a čtu. Investování je dobrý způsob, jak získat ze znalostí nějakou návratnost. Můžete vidět, že vaše bádání bylo správné a že vaše myšlenky byly odměněny. Je to jako chodit zase do školy, ale místo známek dostanete peníze.

Které akcie upřednostňujete?

Ty spojené s komoditami, které jsou docela bezpečné, hmatatelné a také z mého pohledu nejjednodušší na pochopení. Zdá se mi celkem snadné odhadnout budoucí vývoj. V segmentu dnes tak populárních technologických firem se všechno strašně rychle mění. Vezměte si třeba společnost Figma. To byla velká firma, která úspěšně soupeřila s Adobe a všechno se jim dařilo. Pak přišla umělá inteligence a jejich akcie klesly o 80 procent. Takže technologie představují vysoký potenciál, ale také velké riziko.

V segmentu dnes tak populárních technologických firem se všechno strašně rychle mění. Vezměte si třeba společnost Figma. To byla velká firma, která úspěšně soupeřila s Adobe a všechno se jim dařilo. Pak přišla umělá inteligence a jejich akcie klesly o 80 procent.

V jednom rozhovoru na počátku dekády jste řekl, že tehdy by měl každý investovat do ekologického chovu ryb. Co by to bylo dnes?

Udržitelný chov ryb a alternativních zdrojů bílkovin je pořád skvělá investice. Myslím tím zejména postup, kdy se geneticky modifikují vybrané hmyzí druhy, aby se rozmnožovaly mnohem rychleji a produkovaly neuvěřitelné množství bílkovin. Tyto alternativní bílkoviny se pak využijí zejména pro rybí farmy nebo do krmiva pro kuřata a další hospodářská zvířata. Jen je třeba se do toho pustit ve velkém měřítku, což je důvod, proč jsem to ještě neudělal. Jde o velkou investici a velkou časovou náročnost. Ale myslím si, že je to skvělá příležitost.

V Česku pořád pokračuje spor o restituci vašich rodinných sbírek. Primárně jde o mobiliář a umělecké předměty ze zámku v Opočně. V jaké je teď fázi?

Ten případ začal v devadesátých letech a náš tehdejší právník usoudil, že správná cesta bude nejprve vybojovat nějakou menší část a pak se pustit do zbytku než se snažit získat vše najednou v jednom velkém sporu. První etapu jsme v roce 2016 vyhráli u Evropského soudu pro lidská práva. Nyní bojujeme o zbývající větší část. Mým úkolem je najít co nejvíce předmětů, které do našich sbírek patří, protože inventární seznamy se v průběhu let značně liší. Musíme je tedy vyčistit a sjednotit do jednoho přehledu, který budeme moci použít u soudu. Řada věcí se totiž různě stěhovala, a ne všechno zůstalo v dobách komunismu v Opočně.

Co vaše hledání obnáší?

S pomocí Národního archivu a Národní galerie se nám například podařilo najít takzvanou černou knihu, kterou komunisté sepsali v padesátých letech, když prováděli inventarizaci všech hradů a zámků. Tam zaznamenali vše od lžíce až po obraz. Je to skvělý zdroj. Zatím jsme našli třeba předměty, které byly zaslány do Náprstkova muzea v Praze, některé jsou v Národní galerii, jiné v Kinského paláci. Rád bych jen zdůraznil, že pro nás není důležité všechny ty věci vysoudit a odnést si je do sklepa. Chceme, aby byly i nadále přístupné veřejnosti.

Jste nějak zapojen do správy rodového nemovitého majetku?

V Kanadě máme bytový dům s asi dvaceti byty. Tam jsem takříkajíc správce a dbám na to, aby bylo vše v pořádku. Jezdíme tam každý rok minimálně dvakrát, někdy až čtyřikrát. A když tam jedeme, kontrolujeme stav, renovujeme, opravujeme.

Nemovitosti vždy patřívaly k typickému šlechtickému majetku. Máte nějakou rodovou filozofii, pokud jde o jejich správu?

Podle mého názoru lze nemovitosti využívat mnohem více, než si uvědomujeme. Mohou sloužit k dosažení větší soběstačnosti nebo třeba jako menší ubytování nabízené přes Airbnb. Ty, které dnes máme, jsou obvykle dost velké a jejich provoz stojí spoustu peněz. My musíme být schopni tyto náklady pokrýt, protože jinak bychom docela rychle zkrachovali. Snažíme se na to dívat z moderního úhlu pohledu, takže využíváme právě třeba Airbnb a podobné věci.

Jste x-tou generací starobylého rodu. Jaké má tohle postavení v dnešním světě pro mladého muže světlé a stinné stránky?

Výhodou je, že vám spousta lidí věří, a o tu důvěru se nemusíte prát. To je příjemné a jsem za to velmi vděčný. Zároveň mám rodinu s bohatou historií, kterou lze vysledovat do roku 1025. Na to jsem velmi hrdý. Ale výjimečné postavení šlechtických rodů se vytrácí, alespoň navenek určitě. Myslím, že jsem jedna z posledních generací, která bude mít v této společnosti takové společenské uznání. Možná ještě moje děti, u vnoučat o tom pochybuji. Proto je důležité držet se toho, co vlastně šlechtictví znamená, tedy že své zdroje využijete k něčemu lepšímu, než že je držíte pro sebe. Myslím, že to, co jsme vždy dělali a o co se pořád snažíme, je zanechat věci v lepším stavu, než v jakém jsme je převzali.