Evropa potřebuje pořádnou facku

Přestože se v posledních letech kupí krizové události, nejsou tím, co určuje ekonomický trend. Důležitější je technologický vývoj, soudí hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte David Marek. „Tady bohužel Evropa vyklízí pozice,“ říká. Když se k jejímu zaostávání ve výdajích na vědu a výzkum přidá přílišná regulace a nedotažený jednotný trh, výsledkem je zaostávání v globální soutěži. Řada vlád se navíc podle něj chová jako ten, kdo dělá táborák uprostřed lesa. Centrální banky si vedou lépe, ale někdy jsou pro změnu spícími Růženkami.

Text: David Mařík
Foto: Daniel Hromada

Covid, Ukrajina, inflační vlna, nástup Donalda Trumpa, prudký rozvoj AI, Írán a s ním související hrozba energetické krize. Kterou z událostí této zatím dost dramatické dekády byste označil za největší ránu dosavadnímu světovému pořádku?

Ono záleží na úhlu pohledu. Z geopolitického hlediska je to asi postavení klíčových velmocí – aspirace Ruska na straně jedné a riziko nesoudržnosti NATO na straně druhé. Z ekonomického hlediska je možná důležitější technologický vývoj, který jde dopředu nelineárním tempem. Technologie jako umělá inteligence dokážou velmi rychle akcelerovat hospodářský růst nerovnoměrným způsobem. Tady je důležité, že Evropa vyklízí pozice. Zatímco Spojené státy a Čína se dokážou přizpůsobovat a nových technologií využívat, Evropa se vytratila prakticky ze všech klíčových rovin technologického souboje.

Jestliže jsou určující technologie, jakou roli v makroekonomickém vývoji hrají přibývající konflikty?

Konflikty mohou měnit přístup ke klíčovým surovinám, jako jsou energie, a mohou také donutit země k většímu zbrojení. Jsou ale spíše takovým šťouchancem do ekonomického vývoje, který někdy může ekonomiku zbrzdit, jindy urychlit, ale nejde o faktor, který by definoval trend. Základním parametrem, který určuje trend ekonomického vývoje, je produktivita výrobních faktorů. A za tou stojí zejména technologie a schopnost generovat talentované mladé lidi. Tedy školství a potom podpora průzkumu a vývoje. To jsou věci, které v dlouhodobému horizontu definují hospodářský růst.

Jakou nejdůležitější změnu spatřujete v makroekonomickém rámci za poslední rok?

Zmínil bych dvě. Tou první je sílící protekcionismus v podobě překážek zahraničnímu obchodu, a to zejména ze strany Spojených států, ale v reakci na to i ze strany ostatních zemí. Druhou představuje nestabilita na Blízkém východě, ať už se jedná o situaci v Iránu, nebo o další státy v oblasti.

Co mohou z dlouhodobého pohledu přinést protekcionistické snahy světové ekonomice?

Nic dobrého. Jsou to války, ve kterých nezíská nikdo nic. Krátkodobě se může stát, nebo zdát, že na tom mohou ti, kteří zavádí tato opatření, získávat, ale dlouhodobě na tom budou ztrácet všichni. Ostatně doba vzestupu globální ekonomiky byla definována právě tím, že se odstraňovaly bariéry v zahraničním obchodu. Umožňovala se tak globalizace v podobě stále rostoucí specializace jednotlivých zemí, která vede ke snižování výrobních nákladů a ve výsledku k tomu, že si každý z nás může dovolit technologie, které si ještě naši rodiče dovolit nemohli. Pokud tomuto budeme klást překážky, připravíme nejen sami sebe, ale i naše děti o to, aby se dočkaly podobného osudu.

Doba vzestupu globální ekonomiky byla definována tím, že se odstraňovaly bariéry v zahraničním obchodu. Umožňovala se tak globalizace v podobě stále rostoucí specializace jednotlivých zemí, která vede ke snižování výrobních nákladů a ve výsledku k tomu, že si každý z nás může dovolit technologie, které si ještě naši rodiče dovolit nemohli.

Dá se i přesto očekávat urychlení deglobalizace, a to nejen vlivem snah stavět obchodní bariéry, ale i vlivem konfliktů, kdy často událost na jednom místě či v jednom regionu nepříjemně postihuje celý svět?

Já bych to viděl spíše tak, že některé aspirace konkrétních lidí mohou vést k tomu, že se na jistou dobu může tu či onde míra zapojení do globální ekonomiky zpomalit, nebo se dokonce na chvíli snížit. Dlouhodobě je ale nezvratná už ani ne tak globalizace, ale opravdu propojení celého světa na všech rovinách, protože technologie, které dnes máme, prostě provážou svět takovým způsobem, že v mnoha ohledech včetně toho ekonomického nepůjde přemýšlet jinak než celoplanetárně.

Důsledkem války na Středním východě bylo i poměrně razantní zdražení ropy. O hrozícím nedostatku některých ropných produktů mluví i Mezinárodní agentura pro energii. Máme se bát další velké inflační vlny?

První polovinu přímého inflačního šoku už jsme absorbovali v březnu a druhá nastala zhruba v dubnu. To je rovina přímých dopadů, která bude představovat zvýšení inflace zhruba o jeden procentní bod. Ve velmi podobném rozsahu se dají očekávat sekundární dopady, protože každé zboží se musí přepravit, tudíž vyšší dopravní náklady se promítnou do inflace v dalších oblastech. Zároveň se zdražení hnojiv používaných v zemědělství dříve nebo později projeví v růstu cen zemědělské produkce. Tento sekundární dopad by měl být zhruba stejně velký jako ten primární. Takže pokud bychom předpokládali, že do konce letošního roku už se cena ropy nesníží, protože bude přetrvávat konflikt v Iránu, potom se nám inflace zvýší do pásma tří až čtyř procent. To není žádné velké drama. Když to srovnáme s inflací v roce 2022, tehdy byl vrchol na 18 procentech. Osobně si myslím, že konflikt tak dlouhé trvání mít nebude. Negativní ekonomické dopady jsou nejen v případě Evropy, ale i ostatních ekonomik natolik velké, že budou nutit všechny strany k dosažení nějaké dohody.

Když vezmeme události posledních let, v rámci nichž se začínají opakovat energetické krize spojené s konflikty, jak rychle a efektivně je na ně schopen reagovat soukromý sektor?

Myslím, že je schopen reagovat poměrně flexibilně a je to dáno i tím, že se podíl energeticky náročných odvětví v ekonomice postupně snižuje. Tudíž i dopad ropných nebo jiných energetických šoků je stále menší. Roste podíl služeb a klesá podíl průmyslu, stejně tak zaměstnanost ve službách se zvyšuje, zatímco v průmyslu se snižuje. Naše odolnost tím sílí, ale to neznamená, že bychom se neměli snažit stabilizovat dodávky energií do naší ekonomiky tak, abychom byli ještě méně zranitelní v budoucnosti.

Co říkáte reakci veřejného sektoru, respektive státu?

Tady by se dalo zapracovat na rychlejší a efektivnější reakci. Už v roce 2022, když vláda musela reagovat na energetickou krizi, otálela tak dlouho, až musela zvolit plošná, drahá a neefektivní opatření. Uplynuly čtyři roky, které jsme měli k tomu, abychom se poučili a byli schopni připravit pružnější, cílenější korky. Ten čas jsme ale nevyužili. Takže jsme opět zareagovali tím, že používáme relativně drahá plošná opatření.

Vlády si v podstatě od finanční krize zvykly na problémy reagovat tak, že ekonomický systém zasypávají spoustou peněz. Je to dobrá nebo alespoň přijatelná léčba, když porovnáváme pozitivní a negativní dopady do ekonomiky?

Bylo by to tolerovatelné, kdyby se v dobrých dobách vytvářel fiskální prostor. To znamená, kdyby se nějakým způsobem dařilo stabilizovat veřejné finance v dobrých dobách tak, abychom si v krizích mohli dovolit krátkodobé vysoké schodky za účelem stabilizace ekonomiky. Ostatně fiskální politika má několik cílů a jedním z těch hlavních je právě stabilizace ekonomiky při různém kolísání. Stabilizace ale bohužel z pohledu politiků znamená vykrývat výkyvy směrem dolů, ale už nereagovat na výkyvy směrem nahoru. Úroveň zadlužení evropských zemí se podařilo na chvilku zmírnit po evropské dluhové krizi před patnácti lety, ale v posledních pěti šesti letech zadlužení opět prudce stoupá. Dnes už máme v Evropě pět zemí s dluhem přesahujícím sto procent hrubého domácího produktu a jejich zadlužení dál rychle roste, ale nejenom jejich. Itálie už dnes pomalu dosahuje stejného zadlužení jako Řecko, které bylo příčinou evropské dluhové krize. Zvyšuje se dluh Francie a dalších zemí. Čili fiskální prostor tady bohužel moc není, a to právě kvůli tomu, že se ekonomiky zalévaly penězi ve špatných dobách, ale už se na to nereagovalo v dobách dobrých. Zjednodušeně řečeno, jsme schopni pacienta léčit, když leží na jednotce intenzivní péče, ale už se nestaráme, jestli má správnou životosprávu, když je doma.

Mají vlády prostor v tomhle pokračovat i do budoucna?

Nemají. My si z roku na rok nebo z jednoho volebního období na druhé dokážeme říct: teď to ještě zvládneme. Zvýšíme zadlužení ze 100 na 120 procent HDP a uvidíme, co na to finanční trhy. Jenže ona ta reakce není lineární. V určité chvíli přijde bod zlomu. Dojde trpělivost investorům s výší dluhů, dojde trpělivost ratingovým agenturám a viděli jsme právě při evropské dluhové krizi, že potom může být sled událostí velmi rychlý a reakce finančních trhů nemilosrdná až krutá. Není tedy dobré zahrávat si s tímto ohněm. Ono je to, jako když si uděláte táborák uprostřed lesa. Dlouho se nic neděje, pak na chvíli usnete a shoří celý les.

Vedle rozpočtové politiky mají státy k dispozici ještě politiku měnovou. Dokázaly se centrální banky z posledních krizí poučit lépe než vlády?

Je dobře, že už máme za sebou éru mimořádných měnových politik, jako bylo kvantitativní uvolňování a podobná opatření, a že se centrální banky mohly vrátit do standardního režimu fungování. Je také dobře, že máme nezávislé měnové politiky. Uvidíme v zámoří, zda se FED podaří udržet pod vedením nového šéfa nezávislost, ale doufejme, že ano. Měnové politiky reagují na situaci ve světě podle mě správně. Jen jsou někdy možná až příliš pomalé, zatímco svět se neustále zrychluje. Centrální banky jsou teď možná příliš často za horizontem událostí. Ty velké v čele s ECB jsou někdy takové trochu spící šípkové Růženky.

Co byste viděl jako adekvátní reakci měnové politiky v současné situaci, kdy se objevují inflační tlaky, ale jsou vnějšího charakteru neboli zdražují energetické a další suroviny?

Tady je velmi důležité sledovat nikoli jen primární dopady, ale zejména sekundární dopady a potom velmi dobře monitorovat vývoj inflačních očekávání, ať již v podobě růstu mezd, či inflačních doložek. Zkrátka sledovat signály z reálné ekonomiky, z firemního sektoru, z domácností, zda i přes vysoké ceny pohonných hmot nebo krátkodobé zvýšení inflace stále ještě počítají s tím, že normální inflace je dvě procenta a že se k ní dříve nebo později vrátíme. Tady jsem poměrně optimistou v tom smyslu, že pokud jsme přežili téměř dvacetiprocentní inflaci a stále to nezanechalo negativní dopady v inflačních očekáváních, tak by ani tří-, čtyř- nebo maximálně pětiprocentní inflace neměla českou ekonomiku vykolejit.

Specifický a spíše neradostný příběh, který se nás velmi dotýká, dnes představuje Evropa. Hodně se mluví o tom, že ztrácí konkurenceschopnost, a zmiňuje se řada důvodů. Které považujete za hlavní vy?

Na úrovni národních států zaostáváme v podpoře vědy a výzkumu. Jsou sice země, které jsou schopny vydávat tímto směrem více než tři procenta hrubého domácího produktu, ale na úrovni celé Evropy jsme lehce nad dvěma procenty. Když se podíváme na Spojené státy a dneska už i Čínu, tak mají relativní výdaje na vědu a výzkum vyšší. Druhý důvod je podle mě ten, že jsme, ať již na úrovni celé Evropské unie, nebo na národních úrovních, ekonomiku přeregulovali. Ta míra regulace, která se valí na evropské firmy, je taková, že řadu nadnárodních společností odradí od toho, aby vyvíjely věci v Evropě, protože vědí, že s tím budou mít více problémů, než když to udělají ve Spojených státech či jinde.

Když zmiňujete regulace, lze se setkat s názorem, že právě ony na druhé straně pomáhají zajišťovat v Evropě velmi dobrý životní standard a že bychom se neměli dívat jenom na vývoj HDP.

V hospodářském vývoji šlo vždy o to, jak vyvážit dva aspekty. Na jedné straně dravost a dynamiku a na druhé straně stabilitu. Já se obávám, že Evropa už příliš uhnula k té druhé straně. Je to v podstatě stejné, jako kdybyste jel autem a měl nařízeno používat bezpečnostní pásy. A kvůli tomu začnete být méně pozorný při řízení. To se stalo v Evropě.

Ještě je tu faktor, který zazněl v Draghiho správě, že Evropě se nepodařilo vytvořit jednotný trh, potažmo jednotný kapitálový trh.

To je obrovský problém. Myšlenka evropské integrace vznikla původně proto, aby se zabránilo další světové válce. Sekundárním důvodem ale bylo to, aby se Evropa dokázala emancipovat vůči ostatním světovým velmocím nebo centrům. Což se úplně nepodařilo. Společný evropský trh je naprosto zásadní pro to, aby se dal plně vytěžit potenciál evropské integrace. Týká se to i kapitálového trhu. My máme v podstatě dvě globálně významná kapitálová centra v Evropě – Amsterdam, Londýn, ale ve zbytku Evropy nevím, jestli se dá vůbec o nějakém kapitálovém trhu mluvit.

Společný evropský trh je naprosto zásadní pro to, aby se dal plně vytěžit potenciál evropské integrace. Týká se to i kapitálového trhu. My máme v podstatě dvě globálně významná kapitálová centra v Evropě – Amsterdam, Londýn, ale ve zbytku Evropy nevím, jestli se dá vůbec o nějakém kapitálovém trhu mluvit.

Jakou roli v současné evropské konkurenceschopnosti hraje zelená dohoda, které se evropské zaostávání také často přičítá?

Problém není ani tak v tom, že chceme dosáhnout nějakých ekologických cílů. Problém je v tom, jak jich chceme dosáhnout. Když se podíváme na americký program s podobným záměrem, tak byl v podstatě o tom, jak pozitivně motivovat firmy k ekologičtějšímu chování. Zatímco v Evropě jdeme formou zákazů a restrikcí, jinde ve světě se jde spíš formou pozitivní motivace k tomu, aby lidé sami chtěli dosahovat menších dopadů na životní prostředí.

Jsou reformy, o kterých se dnes mluví na evropské úrovni, například takzvaný 28. režim pro pružnější fungování firem, dostatečné pro to, aby se Evropa zase nastartovala?

Myslím si, že to je fajn, ale když se podíváme na to, kolik z oblastí zmíněných v Draghiho zprávě bylo už v nějakým způsobem vyřešeno, nebo bylo alespoň započato jejich řešení, tak je to strašně málo. Evropa dostává informaci o tom, že má problém zprava zleva už spoustu let, ale zatím nedostala tu finální facku, aby se probudila.

Jak může taková finální facka vypadat?

Před dvěma lety jsem mluvil s jedním ze svých bývalých profesorů na vysoké škole, který byl shodou okolností krátkou dobu ministrem financí. Říkal jsem mu, že bych byl rád, kdyby se opoziční i koaliční strany dokázaly spolu s prezidentem dohodnout a připravit nějakou dlouhodobou strategii české ekonomiky, která bude začínat školstvím, pokračovat vědou a výzkumem a skončí ekonomikou a vyšší životní úrovní. Měl jsem na mysli něco, co má Dánsko, Irsko nebo třeba Švédsko, zkrátka konsenzuální celospolečenský manuál pro to, abychom neměnili každý parametr strukturální hospodářské politiky každé čtyři roky. On mi tehdy řekl, že jsem naivní a že tyhle věci se dají změnit jen nárazem do zdi.

Přijde ten náraz v Evropě brzy, nebo je namístě přece jen doufat v postupné ekonomické obrození i bez takového šoku?

To je strašně těžké říci, protože bude záležet na tom, jak budeme volit v různých volbách. Ale čím více bude Evropa ztrácet v globální ekonomické soutěži, tím bude zároveň růst motivace, aby se něco konečně změnilo. Nicméně myslím si, že ještě nemusíme nutně následovat scénář římské říše nebo Španělska ve středověku. Evropa ještě může nějakou dobu zůstat na výsluní. I Spojené státy tam zůstávají dlouho a překonaly spoustu krizí. Jde spíše o to vybudovat systém institucí k tomu, abychom byli pružnější a schopní se nejenom na současné, ale i budoucí krize lépe adaptovat.